Nákladové nádraží Žižkov.

Nákladové nádraží bylo vybudováno v letech 1927-36 a sloužilo k rychlé překládce zboží, zejména potravin, a současně mělo kapacitu pro jejich skladování ve strojních chladnicích. Ocelové konstrukce, které na fotografiíi vidíte jsou výtahové šachty s přístupovými lávkami do skladů.

V roce 2016 byl ukončen vlakový provoz a nyní je nádraží likvidováno.

Vznik fotografií: 2012-15, 2017

Konec nákladového nádraží Žižkov.

Ocenění: Fotografie týdne na portálu Digiarena.cz (19.září 2017) 

Vznik fotografie: 2017

„Něco končí a něco jiného začíná“. Tato lidová úvaha je hojně rozšířená a má sloužit jako jakési pohlazení, zdroj naděje pro někoho, kdo se setká s koncem, který nechtěl. Jde o tvrzení, které v sobě mísí naději a jistý idealismus. Více na: https://digiarena.e15.cz/fotografie-tydne-konec-nakladoveho-nadrazi-zizkov

Na tomto místě si lze vzpomenout na slavnou větu Karla Marxe o náboženství, jako o opiu světa. Jenže, jak ukazuje Reza Aslan, íránský religionista, náboženství přináší přibližně stejně strastí jako slastí, socializací jako rozdělení. Představa, že náboženství je sociální konstrukcí pro utužení rodu nebo společnosti či dokonce nějaké opium zpříjemňující život, nesedí.

Martin Heidegger se k tomuto výroku staví jinak. Každé rozhodnutí, každá událost znamená současně konec všech předchozích možností. Život je tak neustálým vzdáváním se předchozích možností, aby se objevily nové. Zda to mělo smysl a bylo to dobré, se můžeme dozvědět nejlépe až v okamžiku smrti. Až smrt je definitivou, z jejichž perspektivy se můžeme dívat na to, co bylo štěstí a co neštěstí, co výhra a co porážka.

Konec je vždy spojený s nějakou ztrátou. Něco, co jsme měli, na co jsme si vytvořili zvyk a činilo nám libost, zde již není. Ranně křesťanská literatura v tomto ohledu rozlišovala smutek a nostalgii. Smutek je něco, co je emocionálního původu, patří k životu. Moderně bychom mohli říci, že je nejvýše úlohou psychologie se s ním vypořádat. Je třeba plakat s plačícími a bavit se s radujícími píše Pavel z Tarsu. Ale nostalgie je něčím jiným – pokřiveným pohledem, vzpomínkou, která strhává člověka od reality do snové idealizace minulosti. Nostalgie je popřením možností člověka nakládat se svým životem, opakem reflektivního vědomí, kritického myšlení, zdravého rozumu.

Zřetelný konec mají pohádky, protože mají mít dobré vyústění – po triumfu dobra se v nich již nic nemůže stát. Vedou k jistému bezčasí daného základním axiologickým rámcem. Konec má život ohraničený smrtí. Pohřební obřady Habsburků v Rakousku jsou v tomto ohledu výmluvné – do hrobky nevchází císař, panovník, imperátor, ale prostý člověk a hříšník. Ve smrti jsou si všichni lidé rovni, nikomu se nevyhýbá, ale to neznamená, že všichni umírají stejně dobře, připraveně, smířeně.

Snímek Konec nákladového nádr. Žižkov může na první pohled působit jako obrázek čistě dokumentaristický. Autor, mu ale propůjčuje také emoční náboj. Ukazuje na jistý konec tohoto urbanistického industriálního fenoménu a užívá k tomu náležité expresivní prvky – od uřezaných kolejí, přes sníh, barevnost až po natočení fotografie.

 Více na: https://digiarena.e15.cz/fotografie-tydne-konec-nakladoveho-nadrazi-zizkov

Michal Černý, Digiarena.czVíce na: https://digiarena.e15.cz/fotografie-tydne-konec-nakladoveho-nadrazi-zizkov